Do dnešního dne jsem měla ještě naději, do dnešního dne jsem stále ještě doufala, že přítel, který v listopadu náš vztah ukončil, se vzpamatuje, uvidí, jaký pokrok jsem udělala, uvidí, že udělal chybu, že mě nechal odejít. Dnešním dnem jsem všechnu naději ztratila. Všechna naděje, že se stane zázrak, že pochopí, naprosto umřela. Jediné, co mi po něm zbylo, je hodně vzpomínek, spoustu fotek, dárečky, které jsem si nechala, a oči pro pláč. Posledních 10 dní mi nenapsal, nezavolal, ani neprozvonil. Číslo na mě má, na netu mě viděl přihlášenou, věděl, že se já mu nebudu ozývat jako první, přesto se mi neozval, ale pořád jsem ještě doufala. Myslela jsem, že potřebuje více času si všechno ujasnit, ale já takto dále už nemůžu. Tato naděje přestala být nadějí, kdy jsem si dnes psala s jeho nejlepším kamarádem. Podle slov daného kamaráda se bývalý hodně změnil, já zvláštní, neozývá se mu, ani nereagoval to, když mu s přítelkyní psali k narozeninám. Myslela jsem, že se změnil jen vůči mně. Myslela jsem, že změnu v jeho chování jsem způsobila já, proto jsem se snažila s tím něco udělat. Minulý týden jsem si řekla, že zjistím, jestli má o mě zájem, jestli mu na mně záleží, jestli mu chybím a jestli mě má aspoň trochu rád. Zavedla jsem tedy taktiku, že se mu nebudu vůbec ozývat, budu dělat mrtvého brouka. Už je to 10 dní a já zjišťuji, že mu na mně nezáleží, že jsem pro něj vzduch, že mu jsem ukradená, že mu vůbec ani nechybím.
Rozum mi říká, že ho mám nechat jít, že ho mám nechat odejít, že není ten pravý pro mě. Srdce ale mi říká, že jen tak jednoduše nemůžu zahodit dobu, co jsme spolu byli, že nejde jen tak lehko vzít lásku. V srdci mi krvácí, srdce mi pláče. Chtěla bych plakat, chtěla bych ronit slzy, slzy velké jako hrách. Chtěla bych, aby se všechno vrátilo do doby, kdy jsem mohla ještě něco udělat, kdy jsem mohla náš vztah zachránit. Vyčítám si, že všechno zlé, co se v našem vztahu stalo, je moje vina a že moje chyby přivolaly náš vztah.
Proč mě nemohl mít rád takovou, jaká jsem? Proč je to s muži všechno ta složité? Proč my ženy musíme být ideální, abyste nás, vy muži, dokázali milovat? To vám nestačí, kolik rolí my ženy musíme zvládnout, co všechno musíme stihnout?
Musíme zvládat roli
a kdo ví, čím vším ještě musíme. Přitom všem se ještě snažíme chodit do práce. A to ještě nemluvím o tom, jaké jsme uvnitř. Co všechno ještě musíme být, abyste si nás vážili, abychom byli pro vás rovnocenými partnery (resp. partnerkami) v manželství? Co všechno ještě máme udělat proto, abychom se cítily vámi milované, abyste nám dali najevo, že jsme potřebné?
Po tom všem, co jsem s přítelem prožila, jsem došla k závěru, že jsem pro něj neznamenala tolik, aby dokázal čelit překážkám, které život v partnerství přináší, že jsem pro něj neznamenala tolik, aby si i přes všechny překážky dokázal představit, že by bylo možné být spolu v manželství.
Vidím, že pro něj nejsem nic, ale přesto všechno si budu vyčítat, přesto všechno se budu obviňovat, že za to všechno mohu já, že jsem to zavinila, že jsem pro náš vztah mohla něco udělat a neudělala jsem. Prostě si musím projít obdobím, kdy budu brečet, kdy budu překonávat situace, že už nebudu s ním, že už se s ním neuvidím, že je to všechno ztracené. Snad potkám někoho, kdo mě kromě Boha bude milovat bez podmínek.
Ale určitě Ti jdou jiné věci daleko lépe než mně. Každý máme něco, co nám jde lépe než ostatním. Ty zase umíš hrát na kytaru, což já neumím a chtěla bych umět.
Najít toho správného partnera pro život je pro ženu bez Boží pomoci nemožné.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.