Když už nevím kudy kam

Vždycky jsem si přála být šťastná, mít milujicí rodinu, vlastní zázemí, práci, která by mě bavila.  Vždy jsem snila o tom, jak jednou budu samostatná a budu si moci řídit život podle svého, jak něco dokážu. Jak se dnes ohlížím zpět, uvědomuji si, že mé tehdejší sny zůstaly jenom sny. Nic jsem nedokázala. Nějak jsem proplula základní školou, ani nevím jak. Střední škola utekla tak rychle, že jsem se tam nedokázala ani zabydlet. A VOŠ? Tam jsem strávila nejkrásnější chvíle svého života, ale k čemu mi tato škola je, když se mi nedaří najít stabilní práci v oboru? Spousta lidí mi říká, že mám být průbojnější, že se musím se svým životem porvat, abych něčeho dosáhla. Ale co když na to nemám povahu? Nebo mám na to, jen jsem lenivá na to, abych to dokázala? Říkám si, kde se stala chyba, co jsem udělala špatně, nebo co jsem měla udělat, aby to všechno fungovalo?

Nedokážu pochopit, že někteří lidé jsou tak "šťastní", že prožívají jen samé relativně dobré věci a že jiné lidi potkává jen samá smůla a neštěstí. Na základce jsem záviděla kamarádce její "dokonalou" rodinu, snila jsem o tom být na jejím místě. Přála jsem si mít otce, který by dceru miloval nezištně. Přála jsem si mít bratra, který by mě ochránil před zlem na mně páchaném. Přála jsem si, aby se všechno řešilo v klidu a nemuselo se křičet kvůli maličkostem. Přála jsem si, abych se ze školy nemusela vracet se strachem, co se bude zase dít. Nebo při každé školní známce horší 3 se nemusela děsit křiku a zakázané televize. Stále jsem uvažovala o útěku z domu nebo o sebevraždě. Nesnášela jsem být doma. Co dobrého mi rodiče dali? Asi jediné, co mamka pro mě udělala, bylo to, že jsem na střední školu šla k babičce a nemusela jsem být nadále s nimi v jedné místnosti. Byla jsem ráda, že s nemusím trávit Velikonoce ani Vánoce, že se s nimi nemusím vídat. V průběhu střední školy přišla další rána. Prázdniny u otce. U nevlastního otce se některé věci dají pochopit, i když to nemůže, ale jako vlastní otec se dopustil až příliš velkých nepravostí. Po střední škole mě čekal asi nejtěžší boj. Mamka se sestrou se přestěhovali blíže k babičce a já jsem se musela přestěhovat k nim. Na základce jsem měla aspoň vlastní pokoj, ale teď jsem se musela dělit o polovinu menší pokoj, než jaký jsem měla na základce sama pro sebe. Z dvoupatrového domu, kde v prvním patře byly 4 pokoje, jsme se přestěhovali do dvoupokojového bytu, který by se do našeho bývalo domu vešel min. 2x, a tak jsme se tam mačkali ve třech a o víkendech ve čtyřech. Vyložené žádné soukromí. Na střední škole jsem dala jakžtakž dohromady. A i po prázdninách u otce jsem byla relativně v pohodě. Po přestěhování k mamce a sestře jsem sebevědomí opět snížilo pod únosnou hranici, a proto jsem se snažila co nejméně jezdit na víkendy domu ze školy. Ze školy, kde jsem strávila spoustu nádherných chvil a návazala spoustu přátelství, které přetrvávají dodnes. I když jsem ve škole trávila hodně času, podařilo se rodině mě naprosto vydeptat. V té době jsem začala řešit incident s otcem a doteď jsem se s tím nevyrovnala.

V posledních dnech se stále častěji domnívám, že všechno nepříjemné, čím jsem si prošla, je všechno moje vina, že jsem si to vše zavinila sama, že jsem byla snadný terč k útokům jak ze strany nevlastního otce, mamky, sestry, tak ze strany otce. Je tedy zřejmé, že díky mému sníženému sebevědomí a velice tiché povaze nemohu sehnat práci. A jelikož nemohu sehnat práci, nedaří se mi toto sebevědomí navrátit zpět na optimální úroveň. V ničem se nedaří. Vztahy v rodině nejsou ideální, práci nemám, vlastní bydlení nemám, peníze dochází, partnerský vztah je v troskách. Říkám si tedy, co tady vlastně dělám, jakou mám vůbec cenu, k čemu jsem dobrá, jestli jsem nějak užitečná. Kdybych měla vlastní příjem, využila bych nějakou psychologickou či terapeutickou pomoc. Kdybych měla vlastní příjem, zajistila bych si duchovní vedení, které mi v poslední době chybí, jelikož můj zpovědník odešel jinam. Sama si poradit nedokážu. Sype se to na mě ze všech stran a nedokážu to už nějak zvládat a provádím všelijaké hlouposti.

Jak se tak zamýšlím, tak to všechno vyznívá, jako bych si tady stěžověla, litovala se a dělala ze sebe kdovíjakou chudinku. Jestli si to někdo myslí, tak ať si to myslí, je to jeho věc. Já jsem se jen potřebovala trochu vypovídat, nemám teď moc příležitostí jít mezi lidi. Spíše naopak se mi nechce moc vycházet mezi lidi, abych předešla nějakým nepříjemnostem. I když bych už konečně potřebovala zajít ke zpovědi. No uvidíme. Snad se to všechno brzy nějak vyřeší.