Bože, proč?

24. 7. 2014 23:31
Rubrika: pláč a slzy

Proč? Bože, proč? Co se to děje? Proč to všechno dopouštíš? Sedím tu a dívám se na to zářivé ostří. Ruka mi cuká po něm sáhnout. Všechno se ve mně bije. Jako by byl ve mně hurikán. Je ve mně chaos, který se mnou zmítá ze strany na stranu. Na jednu stránu mě to všechno celkem štve a bojuji se vším, na druhou stranu tento boj nezvládám a nemám sílu déle pokračovat v boji, potřebuji pocítit nějakou úlevu a naplnění. Proč Ty, jako Otec, který mě máš chránit a opatrovat, mě necháš takhle padat a zraňovat? Co z toho vlastně máš? Na jednu stranu rozumem vím, že to se mnou myslíš dobře, ale srdce to naprosto nechápe. Proč srdcem nedokážu příjmout to, jak moc mě miluješ? Proč vidím jenom, cos pro mě neudělal a měl udělat?

Choulím se tu v rohu, slzy mám na krajíčku, síly mi už docházejí. Hroutím se. Proč mě nepodržíš? Kolik toho ještě musím snést? Necítím Tvou blízkost, Tvou přítomnost. Proč si stavím betonovou zeď a raději se před Tebou schovávám? Protože jsi mě neuchránil, když mi bylo nejhůř? Protože jsi mi nepřišel na pomoc, když jsem Tě nejvíc potřebovala? Nebo jsi snad se mnou byl? Jestli ano, proč jsem Tě neviděla? Proč nevidím? Necítím?

Bolí to, moc to bolí. Svírá mě to. Bože, prosím. Táto, prosím, neopouštěj mě, neodcházej. Nechci být sama. Zejména v těchto těžkých chvílích. Chci Tě vpustit do svého života, do svého srdce. Chci Ti to všechno odevzdat. Ale proč se raději spoléhám jen na vlastní svépomoc? Proč nejsem schopná se Ti celá odevzdat? Celá i svými starostmi, trápeními a hříchy? Snažím se, moc se snažím, ale prohrávám, i když v jednu chvíli to vypadá, že mám navrch. Nechci takhle skončit, ale já už prostě dál nemůžu. Jsem naprosto zoufalá.

Chci jít domů, chci mít domov, kam bych se mohla vracet a kde bych měla zázemí. Nechci takto stále střídat domovy. Nechci takhle pendlovat mezi Bruntálem, Rýmařovem a Opavou. Chtěla bych mít opravdu jedno místo, kterému bych mohla říkat domov, kde bych věděla, že tam je moje místo. Teď vůbec nevím, kam patřím. Takhle jsem celá roztříštěná. Jsem již na kolenou a nedokážu vstát. Otče, Táto, prosím, moc Tě prosím, přijď a obejmi mě a naplň mě svou milostí a neutuchající a uzdravující láskou. Nenech mě prosím padnout. 

Sdílet

Komentáře

Kine "Všichni jsme jedno tělo, spojil nás Ježíš. Nikdo není sám..." slova písničky která mne napadají. Takže jako součást stejného těla mi není lhostejné, když vidím, že jinou část těla něco trápí... ;-)

bartrie to je hezky řečeno a já si toho vážím. Moc jsem nezažila, aby se o mě někdo takhle zajímal, je to pro mě vzácné. Jinak děkuji.

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková