Co se to vlastně děje?

Nechápu, co se to se mnou děje. Připadám si jako vyměněná. Od posledního rozhovoru s o. Petrem vnímám, že se změnilo, hodně změnilo. Uvědomuji si, že teď v poslední době, vlastně od poslední návštěvy u o. Petra, není moje závislost tak intenzivní, jako bývala dřív. Vnímám, že pomalu ale přece začínám být pánem nad vlastním tělem. Jsem naprosto zmatená. Moje závislost se v poslední době projevila jen několikrát. Když si uvědomím, že se třeba delší dobu neprojevila, rozum mi říká, že bych to měla nějak dohnat, rozum mě dokonce nutí, abych to nějak dohnala, ale tělo to prostě neudělá. Vůbec to nechápu. Mám takové klidnější období. Když si uvědomím, že se moje závislost delší dobu neprojevila, a když mě rozum nepřinutí, abych to dohnala, mám na jednu stranu takový pocit uklidnění a takového malého vítězství, na druhou stranu mám spíš pocit prázdnoty, jako by mi něco chybělo. Připadám si nějak zvláštně. Mám v sobě určitý zmatek. Nevím, jak na to mám reagovat, nevím, co s tím mám dělat. Když si občas uvědomím pocit prázdnoty, mám tendence se k předchozímu životu vrátit, mám tendence tu svou závislost živit jenom proto, abych zaplnila pocit práznoty. Vím, je to špatně. Zatím nad tím vyhrávám, ale bojím se, že přijde nějaké obtížnější období a že do toho zase spadnu. Jak ale mám zaplnit ten pocit prázdnoty, abych zase nespadla zpět hluboko do závislosti? Bojím se, mám strach, mám z toho naprostou hrůzu, děsí mě to.