prosba o modlitbu?

Jako fakt? Opravdu Bože, to tak má být? Skutečně to tak musí bolet? Tato slova mi v posledních proletují hlavou. Procházet těžkým obdobím není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Bojovat je dosti náročné. Stojí nám to vlastně za to? Já vím, že ano, ale je složité to všechno překonat. Z více stran slyším, jaká jsem bojovnice, jak mě obdivují, že dokážu bojovat a kopat kolem sebe tak, abych se udržela nad vodou. Proč také nesdílím to jejich nadšení proto, jak nad mnoha událostmi vítězím? Proč je těžké přijmout fakt, že přes všechny ty udupávající události jsem se dokázala vyšplhat tak vysoko a postavit se na vlastní nohy? Z pohledu to vnímám tak, že jsem ještě toho nedokázala tolik, kolik bych mohla. Kdybych se více snažila a více se soustředila na to, co chci, než na to, jak mě někteří pošlapali, mohla bych být někde jinde.

Je ale fakt, kdybych měla lepší podmínky v dětství, nemusela bych být tak odolná vůči stresu, jako jsem nyní. Díky drsnému dětství a dospívání, kdy jsem doma byla spíše ta druhá, i když jsem byla prvorozená, musela jsem si všechno, co jsem chtěla, vydupovat. Školou počínaje, přes projevení pozornosti a emocí, získání ocenění a pochvaly konče. Je fakt, že jsem něčeho dosáhla, navzdory své minulosti, ale nemyslím si, že bych zasloužila takový obdiv, jaký mi někteří projeví, jaká jsem bojovnice a jak mnohé věci dokážu zvládat, bojovat s tím a vyrovnávat se s tím.

Kdybych byla tak silná, možná bych nepotřebovala tak intenzivně absolvovat psychoterapii doplněnou o usilovnější duchovní vedení. Někdy začínám nabývat dojmu, že psychoterapeut a kněz musejí být už ze mě na prášky a říkat si, jak jsem nezvladatelný případ, který se snaží jen upoutat na sebe pozornost. Někdy si říkám, kéž bych byla taková bojovnice a tak silná, jak mě někteří vidí. Kdybych tak všechno zvládala, aniž bych musela navštěvovat psychoterapeuta a aniž bych měla někdy tendence chodit ke svátosti smíření klidně ob den.

Někdy mám dojem, že čím víc se snažím bojovat, čím víc se snažím odolávat vnějšímu tlaku a pokušením, tím víc je to stále horší. Jak bojovat a přitom neprohrát? Jak odolávat a nepropadnout pokušením? Kde získat sílu a nekrást? Jak toužit po lásce a nespadnout do sobecké sebelásky? A takhle bych mohla pokračovat dále.

Chtěla bych být tak silná a cílevědomá, jak mě někteří vidí. Snad jednou se mi to podaří.

Najednou jsem si opět uvědomila, že jsem nanovo spadla do toho sebelitujícího se smýšlení. Snad se s tím dá nějak pracovat a vyhrát nad tím. Doufám, že se mi brzy podaří se dostat do stavu, kdy se nebudu pořád jen na něco stěžovat, ale naopak budu pro někoho přínosem a povzbuzením.

Domnívám se, že tento článek bude dosti chaotický a nesrozumitelný. Pokud se v něm bude někdo ztrácet a bude potřebovat nebo chtít něco vysvětlit, nebojte se ozvat.

Zda bych mohla být natolik troufalá a trošku i sobecká, chtěla bych na závěr poprosit o modlitbu v tomto náročnějším boji spojeným s psychoterapií, abych se po psychické a duchovní stránce dostala do určité stabilní rovnováhy.

Předem všem děkuji.