Vše, jak má být

Je to hodně dlouho, kdy jsem se věnovala svému blogu a napsala zde nějaký článek. Jsou to již více jak 3 roky. Nechci se nijak ospravedlňovat, ale měla jsem toho hodně a někdy jsem se necítila zrovna ve své kůži.  Za tu dobu se událo a změnilo spoustu věcí. S těmi nejvýznamnějšími bych se s vámi chtěla ve zkratce podělit.

Možná si někteří všimli, že většina mých článků nebyla příliš pozitivní. Bylo tomu tak. Prožívala jsem hodně těžké chvíle, se kterými jsem si nevěděla rady a ani jsem neměla tušení, na koho bych se mohla obrátit. Cítila se opuštěná, i když jsem byla obklopena spoustou lidí. Svou samotu jsem chtěla naplnit tím, že budu pracovat s lidmi, kteří potřebují mou pomoc. Začala jsem pracovat v Domě pro matky s dětmi. Myslela jsem, že tak vyřeším všechny problémy, které mě provázely životem. Avšak vnitřní samotu a problémy spojené se zneužíváním se mi stále nedařilo zahnat. A tak jsem musela hledat pomoc jinde, nejlépe mimo město, ve kterém pracuji.

Podařilo se mi sehnat soukromého psychoterapeuta, který byl ochotný se mě ujmout a pomoci mi. Přišla jsem za ním s konkrétní zakázkou a myslela jsem, že do půl roku bude vše vyřešené. V tomto začátku jsem však netušila, jak moc jsem se zmýlila. Na sezení jsem nakonec dojížděla dva a půl roku. A dá se říct, že to bylo úspěšné. Ta cesta však byla náročná. V průběhu psychoterapie jsem chtěla několikrátk skončit a neřešit. Naštěstí jsem tak neučinila, ikdyž probírání vnitřních záležitostí bylo příliš bolestivé. V některých chvílích se psychoterapeut o mě strachoval, protože se otevřely hodně zraňující rány a jsem nebyla schopna to nějak zvládnout. Bylo to dosti náročné pro obě strany. Nakonec se vše podařilo zdárně. Díky psychoterapii jsem se naučila dívat na věci z jiného pohledu, pochopit vlastní psychiku, řešit a příjmout vlastní emoce. Ikdyž psychoterapeut nebyl věřící, naučila jsem se těžkosti i radosti odevzdávat Bohu a přijímat zkoušky jako součást života. Musela jsem se naučit s nimi pracovat a reagovat na ně. Dokázala jsem být sebevědomější a více se prosazovat. Sice ještě teď po roce a půl od skončení pychoterapie to není geniální, ale je to mnoho lepší a stále se učím v seberozvoji.

Kromě psychoterapie se mi v práci změnila pracovní pozice. Původně jsem byla jako pracovnice v sociálních službách jako zástup za rodičovskou dovolenou. Následně jsem se dozvěděla, že budou u nás v práci navyšovat počet sociálních pracovníků (o 2 více) a že budou rušit mou pracovní pozici. Bylo to celkem stresující. Jelikož jsem na pozici sociálního pracovníka splňovala kvalifikaci, zkusila jsem se přihlásit do výběrového řízení. K mému štěstí jsem byla na jedno místo přijata a získala jsem smlouvu na rok. Jako druhý sociální pracovník byla přijat kolega, který (jak později čas ukázal) se stal mým manželem (k tomu však později). Jelikož jako sociální pracovnice jsem získala více pravomocí, měla jsem také více povinností a díky tomu byl i větší nápor na psychiku. Díky návštěvě psychoterapeuta, který měl mimo jiné i sociální vzdělání, jsem dokázala zvládat vnitřní psychický tlak vzniklý v práci. Díky tomu jsem v práci nepotřebovala navštěvovat individuální supervizi a mohla jsem dané věci řešit s někým, komu jsem důvěřovala. Psychoterapeut měl na mě více času než supervizor a mohli jsme to řešit více do hloubky. Díky změně pracovní pozice jsem se musela zabývat více a hlouběji zabývat vlastní psychikou a to mi pomohlo se posunout k lepšímu. Po roce jsem již získala pracovní smlouvu na neurčito.

Asi po roce a půl, co jsem navštěvovala psychoterapeuta, jsem se v práci seznámila s mým nynějším manželem. Tenkrát jsme ani jeden z nás netušili, že se náš život spojí. Vše začalo úplně nevinně. V práci jsem mívala pro děti volnočasový program a manžel se tam občas přišel podívat. To jsme si začali povídat a po několika těchto "pokecech" jsme občas někam vyrazili. Nakonec z nás byli partneři a více jsme se poznávali (společné schůzky, dovolená, poznání rodin ...). Stále více jsme si rozuměli. Uplynul rok, co jsme spolu začali chodit, a již jsme měli společné bydlení. Následně jsem se ani nenadála a po čtvrt roce mě můj milovaný muž požádal o ruku. Neměla jsem život zrovna nejjednoduší, hodně věcí mi scházelo. Manžel se snažil (a stále snaží) dělat vše, co mi na očích vidí. Snaží se mi vynahradit všechny smutné chvíle, kterými jsem si musela projít. Již to je půl roku, co jsme se vzali a žijeme jako manželé. Ikdyž manžel není věřící, respektuje mou vírou a dokonce mi splnil přání mít církevní svatbu. Přijal i to, že budou děti vychovávány v křesťanské víře. Díky němu a díky Bohu se cítím šťastná a vidím ve svém životě určitý smysl.

Sice nedocházím do kostela pravidelně, ale vnitřně mám víru v Boha a víru Bohu v sobě hodně zakotvenou. Díky Němu jsem dokázala spoustu věcí. Poslal mi do cesty psychoterapeuta. Bůh viděl, že to již sama nezvládám. Viděl, že Mu pomalu přestávám důvěřovat. Zajistil tedy, aby mi psychoterapeut pomohl. Na základě toho jsem získala větší jistotu nejen v sebe, ale i v Bohu. To mi dopomohlo si zlepšit i pracovní pozici. Jelikož jsem přestala řešit vztahovou stránku a svou pozornost jsem zaměřila na svou psychiku, podařilo se mi zklidnit se a přijat celou situaci tak, jak je. Následně se mi dostalo odměny a do cesty mi byl poslán právě můj manžel, se kterým si zcela rozumím.

Během tohoto celého období jsem se naučila s mou mamkou muvit důrazněji a vybojovat si své zájmy. Už jsem schopná se nenechat sebou tak manipulovat jako dřív. Dokážu se verbálně projevit, pokud se mi něco nelíbí. V tomto období se také stalo to, že se můj otec rozhodl v nemocnici zemřít. Dle získaných informací údajně nechtěl nikoho zkontaktovat, což tím znamená, že zapřel existenci svých dětí. Jeho úmrtím se vyřešilo i to, že se již nedozvím důvody jeho činu, kterého se na mně dopustil. Je to všechno již minulostí a já si nyní užívám štastného a láskyplného života. Jediné, co mi nyní schází, je role matky. Prostě vidět kolem sebe růst nějaké to malé stvořeníčko. Věřím však, že přijde ta pravá chvíle a že se dočkám. Jen to vše musím odevzdat Bohu a ten mé kroky povede.

Já vím. Dnes je celkem dlouho článek. Pokud jste dočetli až do konce, jsem za to ráda. Tímto článkem jsem potřebovala zejména srovnat myšlenky a vidět vše, kam jsem se posunula. :)