Jak zaujmout svým příběhem ... ?

Už dlouho jsem přemýšlela o tom, že sepíšu svůj příběh. Vždy jsem obdivovala ty, kteří svůj příběh už sepsali, kterým dokonce vyšla i nějaká kniha. Několikrát jsem již začínala psát, ale dlouho mi to nikdy nevydrželo. Neměla jsem tu motivaci, abych to dokončila. Zmínka o tom kamarádovi mě celkem namotivovala se pustit do psaní, tak uvidím, kam to dosáhnu tentokrát. Tímto příběhem bych chtěla ukázat, že ne všichni měli tak klidné a pokojné dětství a čím vším si některé děti, někteří lidé mohou procházet. Když jsem se zpětně zamýšlela nad svým příběhem, uvědomila jsem si, že dnešní a nezaujatý člověk to nebude vnímat tak děsivě a strastiplně, jak jsem to já tenkrát prožívala.

Můj příběh začal v dubnu před 26 lety (r. 1987), kdy jsem se narodila. Z daného období si nic nepamatuji, a tak několik těchto informací budou jen vyprávění od prarodičů. Ze začátku jsme bydleli u prarodičů. Z dokladů o rozvodu jsem se dozvěděla, že týden po uzavření manželství (cca 7 měsíců před mým narozením) se otec seznámil s nějakou ženou a otcovo chování se změnilo. Mamka doufala, že se s ní rozejde. Po určité době otec známost přiznal a sliboval, že se s ní rozejde. Poté jsme se přestěhovali do Vrbna pod Pradědem, kde jsme dostali byt. Prarodiče začali pozorovat, že mamka je nervózní a hubne. Otec opět údajně začal požívat léky na bolesti zubů. Později začal i pít. Mamka chtěla manželství udržet, a tak navštívila i manželskou poradnu, do které otec nechtěl jít. Mamka mluvila i s otcovými nadřízenými, ale vše bylo zbytečné. Otec pak z práce chodil v podnapilém stavu a vyhýbal být se doma. Otec si údajně domů vodil pochybné známosti. Poté jsem nějak vážně onemocněla a otec se o mě nestaral a nezajímal se o mě. Co dělala mamka, když jsem tedy byla vážně nemocná, to jsem se nikde nedočetla. 2x mamka musela zavolat policii. V 1. případě nechtěl otec mamku pustit do bytu, ve 2. případě otec vyhrožoval, že mamku a mě oběsí. Po této události jsme s mamkou utekly a šly jsme k babičce. Prarodiče k nám často jezdili, kteří prý mamku ovlivňovali. Otec se nemohl rozhodnout mezi rodinou a danou známostí. Podle slov dané ženy mezi ní a otcem k ničemu nedošlo, byli údajně jen přátelé. Když se stále vedly řeči. Žena vztah s otcem ukončila. Po dobu asi půl roku spolu nemluvili, ani se nepozdravili. Rodiče se nakonec v říjnu 1988 rozvedli a já jsem byla svěřena do výchovy mamce a otec musel platit výživné o částce 400,-. Mamka do té doby pracovala jako technická pracovnice. Poté, co jsme se přestěhovali k prarodičům, začala mamka pracovat v kravatárně. Důvodem rozvodu tedy byl alkohol a známost s cizí ženou. Kvůli problémům v rodině jsem byla otřesena, přestala jsem mluvit a údajně jsem měla z otce strach. Podle toho za všechno mohl otec. Později jsem se ale dozvěděla, že ani mamka nebyla takový jedináček, jak se z rozvodových papírů zdálo. Podle vyprávění prarodičů mamka často střídala partnery. Později, kdy jsme s mamkou bydleli u prarodičů, také často střídala partnery. Většinu času se o mě starali prarodiče. Mamka říkala, že se mi snažila najít nového tátu. Údajně jsem pořád mluvila o tatínkovi. Jak jsem pak mamku ale mohla poznat, nevěřím, že to dělala v můj prospěch. K tomu se ještě zřejmě dostanu.

Když jsem začala chodit do 1. třídy, mamka se znovu vdala a my jsme se přestěhovali do Vizovic. Musela jsem tedy v pololetí měnit školu. Od 1. až do 9. třídy jsem navštěvovala náboženství. Jako mimino jsem byla pokřtěná. Ve 3. třídě jsem byla u 1. sv. přijímání. K víře mě vedla jen babička. Po dobu základní školy pro mě víra znamenala jen chození do náboženství a občas do kostela. Hlouběji jsem víru neprožívala. Nějak jsem víru v Boha nedostala do svého srdce. K otázce víry se ještě později dostanu. Ve škole jsem celkem prospívala. Z vyprávění se ke mně doneslo, že i v tomto manželství bývali i rozepře. Moc si toho ještě nepamatuji. Vzpomínám si jen některé okamžiky. Všechny špatné vzpomínky jsem vytěsnila. Pamatuji si i to, že jsem se určitou dobu počurávala, ale to se naštěstí brzy spravilo. Vzpomínám si, jak mě mamka učila hodiny. Když jsem odpověděla špatně, udeřila mě vařečkou. Když jsem nastoupila do 2. třídy, narodila se mi sestra. Jelikož jsme bydleli v bytě 1+1, museli jsme se přestěhovat, protože tento byt byl pro 4-člennou rodinu nedostačující. O prázdninách mezi 2. a 3. třídou jsme se přestěhovali do rod. domku na vesnici u Slavičína.

Tady jsem si už začala postupně uvědomovat, že se v rodině necítím příjemně. Byla jsem ještě příliš malá na to, abych chápala tyto pocity. Nevěděla jsem, proč se doma cítím nepříjemně, ale ještě jsem to nijak neřešila. Podle prarodičů byly potíže už ve Vizovicích, ale tady na vesnici tyto potíže ještě zesílily, nějak si na to nevzpomínám. Jen si pamatuji ten nepříjemný pocit, když jsem byla doma. Většinu vzpomínek jsem i zde opět vytěsnila. Vzpomínám si na několik momentů, které byly nepříjemné. V jednom momentu mi otčím bral nějaké věci a chtěla jsem je zpět. Dožadovala jsem se jich. Čím víc jsem se jich dožadovala, tím víc mě otčím trápil a nevrátil mi to. Líbilo se mu, jak se kvůli tomu vztekám a brečím. V jiném momentu si pamatuji, jak mě otčím udeřil tak, až mi tekla krev z nosu. Nevím, kdy přesně to začalo, ale nemohla jsem domů donést horší známku jak 2, jinak jsem se nemohla dívat na televizi a čím horší známku jsem měla, tím nižší jsem měla kapesné. Už na 1. stupni jsem trávila všechny prázdniny a větší volna u prarodičů. Ve škole jsem celkem prospívala, byla jsem spíše průměrnou žákyní. Čím jsem byla starší a čím více jsem toho prožila, tím těžší pro mě bylo se začlenit do školního kolektivu. Byla jsem tišší a uzavřenější než ostatní. Už tenkrát jsem měla značně snížené sebevědomí a sebejistotu. Díky tomu jsem mezi spolužáky zažívala posměch a do značné míry i psychickou šikanu.

Tento domek jsme měli jen v podnájmu (zde jsme bydleli 3 roky), a tak jsme se přestěhovali do většího domku do jiné vesnice. To už jsem ale naštěstí nemusela měnit školu. Nastupovala jsem na 2. stupeň. Jelikož jsme se přestěhovali, musela mi mamka zařídit přeřazení do jiné třídy, abych byla s dětmi z dané vesnice. Původně jsem měla nastoupit do 6.C, po přestěhování jsem nastoupila do 6.B. Už v 5. třídě jsme věděli, kdo budou třídní učitelé, a já jsem si říkala, že nechci jako třídního učitele muže. Dostala jsem se do třídy, kde třídním učitelem byl muž, a já jsem nakonec byla ráda, protože to mělo určité výhody. Např. jako jediná třída z našich vrstevníků jsme jezdili po celé 4 roky na dvoudenní výlety. Třídní byl náš fyzikář a měl zvláštní známkování. Z testů jsem mívala čtyřky a pětky někdy výjimečně dvojky a trojky, jen jednou se mi stalo, že jsem získala jedničku, ale to byla pouhá tipovačka a pak na vysvědčení jsem (až na jeden případ) měla dvojku. I na 2. stupni jsem si procházela určitým stupněm psychické šikany ze strany spolužáků. Přesto jsem se ve škole cítila daleko lépe než doma, cítila jsem se ve škole bezpečněji. Na 2. stupni jsem si začala více uvědomovat, že doma nejsem šťastná. Lidé z vnějšího okolí vnímali naši rodinu jako ukázkovou rodinu, ale neviděli, co se uvnitř rodiny odehrává, nevěděli, co všechno zažívám a prožívám. Mamka i otčím jsou geniální herci a navenek se snaží působit jako starostliví, milující a pečující rodiče, ale za zavřenými dveřmi byli úplně jiní. Snažili se mi hrát na city, snažili se ve mně vyvolat pocity viny za to, jak jsem vůči nim nevděčná, co všechno pro mě dělají. Měla jsem střechu nad hlavou, přesto jsem neměla domov. Měla jsem co jíst, přesto jsem byla hladová, hladová po emoční stránce. Měla jsem ošacení, přesto jsem si připadala jako nahá, nahá a bezbranná na duši. To, co jsem vnitřně prožívala, jiní neviděli a nechápali mě a mé emoce, mé prožívání. Když jsem se o tom zmínila kamarádce, nechtěla mi moc věřit. Viděla jen to, co ostatní. Viděla, jak jsou rodiče milující a co všechno pro mě a pro sestru dělají. Všechno, co se dělalo špatně, dělalo se uvnitř a snažili se, aby nic nevyšlo ven. Stále jsem nemohla nosit špatné známky, stále to bylo doma emočně chladné, stále jsem občas byla bita. Vždy jsem se snažila rychle se naučit a jít brzy ven, abych nemusela být doma. Když už jsem byla doma, mým únikem byla četba knih a zavírala jsem se v pokoji, abych nemusela být zejména otčímovi na očích. Občas se sice jelo na nějaký malý výlet, ale všechny prázdniny a delší volna jsem trávila u babičky. Pokaždé se mi nechtělo odjíždět. Dokonce v 8. třídě se uvažovalo o tom, že bych do 9. třídy nastoupila u babičky v Rýmařově, nakonec jsem ale základní školu dochodila ve Slavičíně. Bylo to pro mě trápením, zejména po psychické stránce. Na 2. stupni jsem jezdívala na tábory, pokaždé jsem uvažovala o tom, že si bodnu hřebíky do zápěstí. Nechtěla jsem už žít, neviděla jsem cenu, proč žít. Když jsem jednou jen tak volala babičce z pevné linky a otčím se to dozvěděl, musela jsem hovor zaplatit z kapesného a dát peníze do pokladničky. Když jsem to mamce řekla, ta se mě zeptala, jestli jsem ty peníze do pokladničky dala. Nezastala se mě. Musela jsem chodit pro sestru do školy, i když jsem se musela učit do školy a i když byl otčím doma. Když jsem jednou řekla, že nepůjdu, že se musím učit a že se od otčíma přezkoušet nenechám, začal po mně křičet, dokonce mě i udeřil. Do sprchy jsem musela chodit dřív, než jsem chtěla. Vždy, když řekl otčím. Otčím měl vždy takový talent na to, když jsem byla ve sprše, pokaždé něco potřeboval a dobýval se do koupelny, že mi musí něco vysvětlit, co pak mám udělat. I když jsem byla už na 2. stupni, nebyla jsem ještě natolik vyzrálá, abych chápala, že to, když jsem otčíma do koupelny pustila, bylo něco špatného. Brala jsem to jako samozřejmost, nebylo mi na tom nic divného. Vůbec jsem tomu nerozuměla. Později to rozeberu více. Všechno jsem si musela vydobýt sama. S mamkou jsem si o ničem nepovídala, mluvili jsme spolu jen o běžných věcech. Mamka mi nikdy nic nevysvětlila. Nevysvětlila mi nic, co se týče holčičích záležitostí, nikdy mi nevysvětlila, jak to chodí mezi mužem a ženou. Všechno jsem si musela zjistit jinde. Byla ke mně chladná. Vždy byla upřednostňována moje sestra. V 9. třídě jsem se poprvé od raného dětství setkala s otcem. Chtěl mě vidět, a tak mamka svolila, že mě s ním seznámí. Měla jsem smíšené pocity, nevěděla jsem, co mám od daného setkání čekat. Nakonec jsem byla ráda, že jsem ho poznala. V 9. třídě jsem se musela rozhodnout kam na střední školu. Podala jsem si přihlášku na střední odbornou školu v Rýmařově, na obor veřejnoprávní činnost, a na obchodní akademii ve Valašských Kloboukách. Dostala jsem se na školu v Rýmařově. Výhoda byla ta, že jsem nemusela být na internátě, ale mohla bych bydlet u prarodičů.

Základní školu jsem zdárně ukončila a nastoupila jsem na střední školu. Před nástupem na střední školu jsem na týden jela k babičce (otcově matce) na prázdniny do Olomouce. Byl tam i otec. Poznala jsem i otcovu sestru a její děti. Byla jsem ráda, že jsem mohla poznat otce a jeho rodinu. Dozvěděla jsem se, že z otcovy strany mám 2 bratry. Otec s nimi nežije, protože se s jejich matkou rozvedl. V dané době již žil s přítelkyní v Praze. Má víra na střední škole byla podobná jak na základní škole. Občas jsem s babičkou chodila do kostela, ale stále jsem víru hloubkově neprožívala. Střední škola byla trochu náročnější, než jsem čekala. Na normální střední škole by můj prospěch byl spíše průměrným, ale jelikož na této škole byly příliš lehké přijímačky, patřila jsem mezi lepší studenty na škole. Bydlela jsem u prarodičů a domů k mamce jsem nejezdila. Domovem pro mě už bylo u prarodičů. Abych se mohla vidět s mamkou a sestrou, musely přijet ony k prarodičům. Zde jsem také trávila všechny prázdniny a dokonce i Vánoce, místo abych byla s mamkou. Už tak velká citová odtažitost mezi mnou a mamkou se ještě zvětšila. Důvěřovala jsem jí ještě méně. V polovině studia se mi opět změnilo trvalé bydliště. Pro mě to byla jen formalita, protože jsem stále bydlela u prarodičů.

Ve stejné době jsem jela na prázdniny (necelé 2 týdny) k otci do Prahy. Jeho přítelkyně s dcerou tou dobou byly na dovolené v Řecku. Takže jsme měli dostatek času jen sami pro sebe. Podnikali jsme spoustu výletů. Hodně jsme si povídali, abychom dohnali ty roky, které jsme spolu nestrávili. Celkem jsme se sblížili. Otec toho však zneužil. Nezajímal se už jen o to, jak jsem se měla celé roky, co všechno jsem prožila apod. Začal se vyptávat na hodně intimní věci. Ptal se, zda už jsem měla nějakého kluka a jestli jsem s ním už spala. Ptal se, zda se někdy sebeukájím a kdy jsem s tím začala. A takových otázek bylo víc. Během celého pobytu mě opíjel, každý večer totiž otevřel alkohol. Již od 1. večera pouštěl erotické filmy. Při prvních záběrech jsem byla v naprostém šoku, byla jsem tak zkoprnělá, že jsem nebyla schopná ničeho (ani odejít), stále jsem doufala, že se mi to jenom zdá. Nakonec jsem v půli filmu odešla. Každý večer se to opakovalo, při filmu jsem ale vždy usnula. Třetí noc ke mně do pokoje, kde jsem spala, otec vstoupil. Po chvíli jsem se probudila s nepříjemným pocitem v genitální oblasti. Když jsem překonala prvotní šok, zjistila jsem, že otec použil vibrátor, aby mohl do mě vniknout. Snažila jsem se ho vyhodit z pokoje se slovy, že je opilý. On se stále opakovaně ptal, kde jsem přišla o poctivost. V té době jsem jeho slova neřešila, řekla jsem si, že z něj mluví alkohol a neví, co mluví. Nepřikládala jsem tomu velký význam. Další dny se to s různými obměnami opakovalo. V druhé polovině pobytu to zašlo trochu dále. Jednoho dne jsem si připadala malátná a nechtěla jsem už pít, ale otec mě zmanipuloval. Řekl, že mi udělá koktejl, který měla ráda mamka (víno s rumem), a tak mi tento koktejl namíchal. Domnívám se, že mi do něj otec něco přimíchal. Byla jsem tak omámená, že jsem se tentokrát na film dívala z postele. Opět jsem usnula. Otec toho využil a zezadu si ke mně přilehl a začal mě osahávat. Pak do mě zezadu vnikl a souložil se mnou. Jednou mu to ale nestačilo, a tak mě položil na záda a soužilo se mnou podruhé. Jak jsem byla omámená, myslela jsem, že to je jen sen, a tak jsem se nijak nebránila. Druhý den mi ale nebylo dobře. Přemýšlela jsem, čím by to mohlo být. Pak jsem si uvědomila, že ta událost, která se večer udála, nebyla pouhým snem, ale že se to skutečně stalo a že to je příčinou toho, kvůli které mi nebylo dobře. V dalších dnech už k pohlavnímu styku nedošlo, ale stále se pouštěly erotické filmy a i nadále chodil do mého pokoje, aby mě osahával v genitální oblasti. To všechno trvalo jen do příjezdu otcovy přítelkyně z dovolené. O pár dní později jsem jela domů. Rodina ani nikdo další na mně nepoznal, se na prázdninách u otce stalo. Nikomu nebylo nic podezřelé. V té době jsem si z toho šoku neuvědomovala, k čemu vůbec došlo. Zbytek prázdnin jsem měla celkem plný, a tak jsem dobu strávenou u otce vytěsnila a nepřipouštěla jsem si nic, co se mi stalo. Toto vytěsněné období trvalo celé 3 roky.

Zbytek střední školy jsem zvládla bez větších potíží. Na začátku 4. ročníku se mamka s otčímem kvůli dluhům rozvedla, ale stále s ním zůstala v partnerském vztahu. V tomto ročníku jsem se rozhodovala, kam půjdu na vysokou školu. Podala jsem si 3 přihlášky. Na obor aplikovaná matematika v Olomouci jsem kvůli prospěchu z matematika byla přijata bez přijímaček. Na obor obecná historie (v kombinaci s historií) v Opavě jsem byla přijata jen s odřenými ušima. K přijetí mi dopomohl diplom s 1. místem v celoškolní soutěži v sudoku. 3. přihlášku jsem podala na VOŠ sociální a teologickou do Olomouce. Po prvních dvou přijetí na VŠ jsem se přijímaček na VOŠ ani nezúčastnila a nastoupila jsem na VŠ do Opavy. Mamka byla ale zásadně proti tomu, abych šla na nějakou VŠ, chtěla, abych šla někam do práce. S babičkou jsme ji přesvědčily. Předtím jsem ale musela zvládnout maturitu. Maturovala jsem z češtiny, z práva, z veřejné správy a z matematiky (jako z volitelného předmětu). Chybělo málo, abych odmaturovala s vyznamenáním. Je to celkem jedno, jestli jsem měla vyznamenání nebo ne. Na známky se mě nikdo ptát nebude. Když jsem odmaturovala, mamka se rozhodla, že se znovu přestěhujeme, a to do Bruntálu. Mamka slibovala, že otčím, se kterým do té doby ještě žila, i když s ním byla rozvedená, se s námi stěhovat nebude. Měla jsem bydlet jen s mamkou a sestrou. Mamka ze svých slibů slevovala. Pak mamka totiž říkala, že nás jen přestěhuje. Pak řekla, že bude jezdit jen občas uprostřed týdne. Pak mi sdělila, že bude jezdit dokonce i někdy o víkendu. Nakonec otčím jezdil každý víkend. Vždy, když jsem já přijela ze školy. Viděla jsem v tom zradu a už jsem mamce nevěřila, už jsem mamce nedůvěřovala. Začala jsem ji brát jen jako matku, ale všechny emoce, které jsem k ní do té doby ještě měla, se hodně snížily.

Po několika měsících na vysoké škole jsem si uvědomila, že jsem si zvolila špatný obor, a tak jsem si znovu podala přihlášku na VOŠ sociální a teologickou do Olomouce. Přijímačky jsem úspěšně zvládla. Od tohoto okamžiku se v mém duchovním světě stalo něco, co jsem do té doby nepoznala. Začala jsem cítit Boží přítomnost, vnímala jsem ho na blízku. Během července a srpna jsem pravidelně chodila 3x týdně na mši do kostela (kromě neděle). Na konci srpna jsem začala chodit do kostela i v neděli a odhodlala jsem se jít po 7 letech ke zpovědi. Nedokážu ani popsat ten pocit, který jsem po této svátosti měla. Opravdu jsem cítila, jak mi spadl ten těžký balvan z těla, z duše, ze srdce. V září 2007 jsem nastoupila na VOŠ a tam začalo mé vnitřní rozbouřené prožívání. Jak ve farnosti, tak ve škole jsem byla obklopena věřícími lidmi a já jsem si postupem času začala uvědomovat, čím jsem si prošla na prázdninách u otce. V 1. ročníku jsme měli napsat seminárku na libovolné téma. Já jsem si jako téma vybrala sexuální zneužívání. Čím více jsem se tímto tématem zabývala, tím více jsem byla rozhozená a začala jsem si uvědomovat, co se vlastně u otce stalo. Začalo mi docházet, že otec využil mé důvěřivosti a zneužil mě. Začala jsem si také uvědomovat, že to, jak otčím za mnou na 2. stupni chodil do koupelny, když jsem se chystala do sprchy, bylo špatně. Když za mnou otčím přicházel do sprchy, aby mi vysvětlil nějaké úkoly, které jsem měla splnit, se snažil být mému tělu co nejvíce na blízku a nenápadně se snažil dotýkat mého pozadí. Hlavně z tohoto motivu (kromě jiných dalších) vyplýval můj strach trávit chvíle doma. V 1. ročníku jsem se poprvé pokusila si něco udělat. Spolykala jsem celé balení léků. Toto byl jen demonstrativní akt, neboť jsem pak napsala kamarádovi, který zavolal do školy, odkud mi pak zavolali záchranku.

Ve 2. ročníku jsme si volili téma ročníkové práce. Jako téma jsem si opět zvolila sexuální zneužívání. Myslela jsem, že už mě nemůže nic překvapit, ale čím hlouběji jsem se dostávala do daného tématu, tím víc jsem byla zmatená. Tenkrát jsem začala chápat otcův dotaz, kde jsem přišla o poctivost. Při psaní ročníkové práce se mi v hlavě neustále objevoval jeden obraz. To jsme ještě bydleli ve Vizovicích. Chodila jsem do 1. nebo 2. třídy. Pokaždé jsem viděla, jak v kuchyni ležím pod peřinou na gauči a otčím z gauče vstává a odchází nahý do koupelny. Nevím, jestli mezi ním a mnou k něčemu došlo. K nějakému pohlavnímu styku dojít asi zřejmě muselo, bylo by to jediným vysvětlením otcova výroku, kde jsem přišla o poctivost. Byla jsem naprosto mimo. Nedokázala jsem se soustředit. Od 1. ročníku jsem byla dobrovolnicí v dětském domově, kde jsme pro děti a mládež měli duchovní programy. Snažila jsem se více soustředit na školu a více se věnovat dobrovolnictví v dětském domově. Více jsem se obracela k Bohu. Ve 2. ročníku jsem si podala přihlášku na VŠ na obor speciální pedagogika pro výchovné pracovníky v dálkovém studiu. Chtěla jsem totiž pracovat v dětském domově. Přihlášku jsem si podala už v 2. ročníku proto, abych si zkusila přijímačky a abych věděla, co mě u přijímaček čeká. Na tento obor bylo přihlášeno 222 osob. Počítala jsem, že příští rok si podám přihlášku znovu. K mému překvapení jsem skončila 32., a tak jsem si podala odvolání a oni mě nakonec vzali. V září jsem tedy nastoupila do 3. ročníku na VOŠ sociální a teologické v denním studiu a do 1. ročníku na VŠ na speciální pedagogiku. Do toho všeho jsem ještě stále byla dobrovolníkem v dětském domově. K tomu všemu ten, co tuto službu vedl, předal vedení mé kolegyni dobrovolnici. My jsme si pak rozdělili pravomoc. Kolegyně vedla celkovou službu a zároveň část pro mládež, kolega vedl část pro děti a já jsem měla na starost účetnictví. Bylo toho na mě celkem moc. Hodně psychicky mě vytěžovala i absolventská práce, neboť jsem ji věnovala incestnímu zneužívání a pastorační péči o oběti. V některých předmětech jsem se snažila mít jen jedničky. V daných předmětech byli vyučující naprosto skvělí. Mohli jsme ke zkoušce chodit tak dlouho, dokud jsme nebyli spokojeni se známkou. Takovým předmětem byla „sociální patologie a prevence“. Tam jsem zkoušku dělala třeba 3x. V půlce 3. ročníku jsem na sobě už cítila, že to absolutně nezvládám. O Vánocích jsem si poprvé poranila zápěstí. Poté, co jsem se snažila opravovat si sociální patologii, nemohla jsem se soustředit na učení. Stále jsem se dívala před sebe a trvalo dlouho, než jsem se k něčemu dostala. Cítila jsem, že se nacházím v počátcích syndromu vyhoření. Já jsem se ale nevzdala. Řekla jsem si, že jim (těm, co mi ublížili) to nedám zadarmo, že jim neudělám takovou radost, aby mě něco položilo. VOŠ jsem zdárně dokončila v řádném termínu. 1. ročník na VŠ jsem také zdárně ukončila, jen 1 předmět jsem si přesunula do 2. ročníku. Po dokončení VOŠ jsem se snažila najít práci. Prošla jsem spoustu pohovorů na práci, většinou jsem narážela na to, že jsem měla praxi jen v rámci studia. Asi po ¾ roce jsem dostala příležitost aspoň jako dobrovolník na ½ roku pracovat v arcidiecézním středisku v Praze. Poté jsem byla asi 1,5 roku bez práce, až do teď, kdy jsem v půli února nastoupila jako pracovník v sociálních službách do azylového domu pro matky s dětmi. Všechny 3 ročníky studia na VŠ jsem zdárně dokončila, jen jsem celé studium už nedokázala zakončit státnicemi. Přiznávám, že jsem v tomhle byla celkem lajdák. Ke konci jsem se už ale trápila, protože jsem státnice několikrát opakovala. Ničila jsem si nervy, protože jsem se nedokázala naučit tak, abych to zvládla. Ukončení bylo pro mě vysvobozením.

Vše, čím jsem si prošla, mě hodně ovlivnilo. Ovlivnilo mě to především po psychické stránce. Už od dětství nejsem sebevědomá ani sebejistá. Jsem hodně tichá a v některých věcech důvěřivá a snadno zmanipulovatelná. Někdy jsem bývala hodně citově labilní. A mnoho dalšího. Jedna věc, ze které nejsem vůbec nadšená a za kterou se velice stydím, mě provází již od 2. stupně základní školy. Omlouvám se, že to neřeknu, nejsem schopna to vyslovit, snad se každý sám dovtípí. Ještě donedávna jsem s tím horko těžko bojovala a většinou jsem tento boj prohrála. Nyní to všechno zvládám lépe. Nebýt Boha, kterému se všechno snažím odevzdávat, nikdy bych nedosáhla toho, co nyní mám a čím nyní jsem. Již na škole mi vyučující řekli, že jsem cílevědomá. Této cílevědomosti bych ale nedosáhla, kdybych všechno dělala sama jen s vlastními prostředky. To, kým jsem teď, a všechno, čeho jsem již dosáhla (a všechno, čeho ještě dosáhnu), je zásluhou toho Nejvyššího, který je stále přítomen v mém životě. Nechci ukázat těm, co mě nemají rádi, že padám na kolena a že nedokážu vstát. Když na nich vidím, že při mém pádu se začínají smát, pokaždé vstanu a jdu o to vzpřímeněji, o co víc se ostatní směji. Nenechám se jen tak položit. Když už vidím, že nemohu dál, ubírám se k modlitbě a prosím Boha o to, aby mi pomohl, že já už dál nemohu, že už nemám síly, že jsem udělala všechno a s tím to odevzdávám Bohu do Jeho rukou. Přítomnost Boha a skutečnost, že Kristus i za mě (a pro mě) trpěl, mě drží nad vodou a vede pomalými krůčky vpřed. Kdo nepoznal Boha, nepoznal sám sebe. A kdo nepoznal sám sebe, neví, co všechno může zvládnout, a tak všechno končí tragicky. Tito lidé jsou hodně ochuzení

Během hledání práce, jsem byla naprosto zoufalá z toho, že mě všude odmítají, že mě nikde nechtějí. Říkala jsem si, proč tu vlastně jsem, co tady vůbec dělám. Nechápala jsem smysl svého života. Když jsem se dostala do práce v azylovém domě, tento smysl jsem nalezla. Mým smyslem je pomáhat lidem. Stále ale hledám tu pravou činnost, která by mě opravdu oslovila a naplňovala. Už od školy jsou mou cílovou skupinou děti a mládež. Už od školy mě naplňovalo předávat evangelium těmto mladým lidem a tyto lidi nějak duchovně vést. Stále hledám možnost, kde bych se mohla projevit. Stále hledám, jestli by se pro mě našla práce, kde bych mohla naplnit svou touhu pomáhat mladým lidem, duchovně je vést a předávat jim Slovo Boží. Mým snem bylo založit organizaci pro mladé lidi, která by byla založena na křesťanských principech a kde by všechny aktivity byly vedeny v křesťanském duchu. Jelikož nemám takové známosti a jelikož nemám takovou povahu, abych mohla nějakou takovou organizaci založit, musím si tento sen nechat jenom zdát a spokojit se s tím, co mám nyní. Musím stát pevně na zemi a ne létat v oblacích. Jsem šťastná za to, že znám Boha, že mě vede. Je pravda, že občas uhnu z cesty, kterou mě Bůh vede. Je pravda, že se vlastní vinou dostanu do slepé uličky a pak se musím vracet. Tolikrát jsem za to doplatila, ale stále vím, že to všechno mělo svůj smysl a že nic se nestalo jen tak, Všechno, čím jsem si prošla, bude v budoucnu nějak použito. Uvidíme.

Když se dívám na text, kolik jsem toho napsala, tak vás všechny obdivuji, že jste se tímto textem prokousali až sem. Doufám, že jsem vás mým vyprávěním nenudila. Snad si z toho každý vezme kousek něčeho, co ho oslovilo. Pokud byste měli nějaké podněty, náměty, připomínky, povzbuzení, otázky, díky, prostě cokoli, co byste mi chtěli sdělit, klidně pište, budu ráda za jakoukoli reakci, která se mi dostane. Text si po sobě číst nebudu, omlouvám se tedy za případné gramatické chyby či špatná slovní spojení.